Jak jsme v Jordánsku potkali „ládina“

Obvykle se snažíme chodit pěšky nebo využívat místní dopravu. Chtěli jsme tak učinit i při cestě do Petry a pouště Wádí Rum. Stanoviště autobusů však bylo od našeho hotelu celkem daleko, tak jsme recepční požádali o objednání taxi na asi pátou hodinu ranní. Vstávat ve čtyři se nám nechce skoro nikdy.  Rozespalí jsme se tedy dopotáceli do recepce a… taxi nikde! Recepční z druhé směny se tvářili, že o ničem nevědí, nicméně byli natolik pohotoví, že nám objednali nové.

Šok z příchozího vystřídaly v tu chvíli nevyřčené obavy. Ten dobrý muž v kaftanu a vousem, za který by se nemusel stydět ani Metuzalém, působil všelijak, jenom ne jako pokojný taxikář. Jak jsme si později s Lubomírem vzájemně přiznali, s malou dušičkou jsme se odebrali tam, kam nám ukázal, čekali, že se stane cokoliv, jenom ne to, co jsme chtěli my. Jelikož máme oba dost značnou fantazii, nejspíš už jsme se viděli někde unesení a spoutaní. V tom lepším případě!

Vyjeli jsme nočním Ammánem, a čekali horor. Po chvíli se nás ten dobrý muž lámanou angličtinou zeptal, kam že to jedeme. Když jsme mu řekli cíl naší cesty, zeptal se, kolik nás má stát autobus a nabídl, že nás odveze až do Petry, a levněji. Překvapeně jsme souhlasili, nebylo o čem rozmýšlet.

Čím víc se rozednívalo, a my uháněli po silnicích a dálnicích, tím jsme nabývali na relativním klidu. Lépe řečeno, čím dál víc nám bylo jasné, že cestu přežijeme, neboť náš řidič čím dál víc připomínal namísto teroristy silničního piráta.

Naši cestu zpestřovali drobné zážitky. Značnou rychlostí jsme například najeli na silnici na retardér, auto vyletělo jak při crossových závodech do výšky, a náš řidič se na nás se zářícím výrazem zazubil se slovy: jump!

Jelikož jsme se tomu s otlučenými temeny ze zdvořilosti zasmáli v domnění, že jde o ojedinělý vtip, měli jsme následně to potěšení „jumpnout“ si na každém retardéru, v čím větší rychlosti, tím lépe. Mohammed (jak jsme se dozvěděli jeho jméno cestou) se tím bavil stále víc, a naše hlavy, jak dostávaly pravidelné údery o strop vozu, začínaly připomínat stolové hory.

V té ďábelské rychlosti, kterou si zřejmě užíval víc než my proto, že se konečně dostal z města, stačil jednou rukou řídit, druhou telefonovat, řadit rychlosti, a v rámci modlitby se probírat modlitebními korálky tasbih současně. Ľubomír určitě není bázlivý, ale přesto zrakem úpěnlivě fixoval ruku řidičovu, aby aspoň tu jednu na volantu nechal.

Poté, co jsme absolvovali pár zastávek na modlení a na kávu, jsme se ocitli na kraji Petry, kde nás přebral jiný, spřátelený řidič, protože Mohammed do města zajet už nesměl. Rozloučili jsme se s „naším“ Mr. Jump s tím, že pro nás přijede i na cestu zpět, a jeli se ubytovat.

Po třech dnech strávených dílem v Petře, ale hlavně následně v poušti, kde jsme zůstali přes noc a nelitovali toho, protože vidět hvězdy nerušené pouličním světlem a pasoucí se velbloudy při ranním úsvitu, spát v beduínském táboře, mluvit večer s beduíny u ohně, a jíst jimi připravené jídlo, zkrátka je zážitek i přes tu neskutečnou zimu, která přijde spolu s tmou a rozhodně vás neopustí až do východu slunce.

Mohammed nás vyzvedl, jak slíbil, odvezl k Mrtvému „moři“, už v Ammánu pozval na oběd k svým přátelům, ukázal svoje oblíbené místo nad městem, kam se chodí uklidňovat, když už má lidí plné zuby, našel nám ubytování v jiné části města, kterou jsme neznali, a kde jsme objevili úžasnou restauraci, našli citronovník, jehož plody se daly jíst i s kůrou, a my ho nakonec požádali, aby nás vzal i na letiště. Tam jsme se loučili už jako staří přátelé s příslibem, že při další cestě do Ammánu mu okamžitě voláme a zajišťujeme si ho na celý pobyt. Nakonec zcela nečekaně se nechal obejmout nejen od Ľubomíra, ale dokonce i ode mě, což pro mě jakožto ženu a Evropanku byl výraz toho největšího přátelství při zachování oboustranného respektu.

„Náš“ ládin, Mr. Jump Mohammed se tak stal už navždy naším kamarádem.