Nepál nejsou jen Himáláje

O emancipaci země i jejích žen

Pozorovala jsem tu ženu, a na okamžik se v pohybu zastavila, tak jako ona. Dřív, než jsem zmáčkla spoušť, ještě mnohem dřív, než jsem se na ni podívala skrze hledáček fotoaparátu, ještě před těmi všemi zautomatizovanými pohyby proběhla mezi našima očima bezeslovná výměna… Jako by říkala: vidíš? Takhle žiju.

Byla jednou z mladších obyvatelek vesnice tibetských uprchlíků, kterou jsme s přítelem v rámci svého fotoputování po Nepálu navštívili. Byla jednou z mnoha žen v celém Nepálu, které prožívají podobné osudy. Kolem běhala její starší, asi pětiletá dcerka, mladší dítě měla žena v šátku na zádech. Lopatou nakládala štěrk do nůše jiné ženě, která ho přenášela blíž k domu. Patrně bylo potřeba cosi dostavět. Pozorovala jsem tu scénu delší dobu, ale ženy si mě již nevšímaly. Měly „svou práci“.

Její pohled mě provázel celou cestu zpátky do našeho penzionu. Stejně jako oči žebračky z Káthmándú, která seděla u vchodu do Garden of Dreams – Zahrady snů. Ten kontrast byl až příliš velký. Seděla jen několik kroků od překrásné veřejně přístupné zahrady, do které se patrně nikdy nepodívá, protože se tam platí vstupné. Pro nás naprosto směšná částka, pro tuhle ženu celé jmění.

Na chodníku, obklopená dvěma spícími dětmi, třetí, asi devítiletý chlapec si hrál opodál s PET lahví. Smutná, a přesto důstojná žena. Teprve až doma jsem si uvědomila, že se mi tehdy před očima odehrál minipříběh. Její nejstarší syn poté, co zjistil, že ho chci fotit, se s matkou dorozuměl očima, a začal se k mému zděšení svlékat. Pózoval, a pak čekal finanční odměnu.

Už tehdy na ulici jsem si uvědomila, že ho nahého fotit nechci. Jen tvář, a když tělo, tak pouze v určitém úhlu. Žádné obscénnosti. Jeho oči mluvily o touze. O touze po lepším životě a snaze dostat se k němu stůj co stůj. Nebyly to už dětské oči. Ten moment, když podával matce bankovku… a její pohled… Byla si vědoma, že prodává svoje dítě, a přesto se nebránila. Hlad a chudoba stojí na začátku všech extrémů.

Nepál je jednou nejchudších zemí světa. Kdysi území, kde vedle sebe existovalo několik knížectví, tři hlavní byly v Káthmandú, Bhaktapúru a Patanu, mimochodem posledně jmenované je zároveň nejstarší historické město v Nepálu. Země, která si po celá staletí zachovala svoji nezávislost, nikdy nebyla kolonií, a přes veškeré historické mocensko-politické peripetie se v posledních letech pokouší vytvořit model státu, který sice vedou různé typy více či méně socialistických a komunistických politických stran, nicméně soukromé podnikání zde funguje bez problémů. Takový socialismus s kapitalistickou tváří na asijský způsob.

Nepál však teprve hledá svou moderní tvář. Jde o poměrně mladou republiku, která se zrodila v roce 2008. Do té doby byl královstvím, respektive od roku 1991 konstituční monarchií. Bouřlivé nepokoje, protesty a násilnosti maoistů, kteří horovali za rovnoprávnou komunistickou společnost, nakonec vedly ke vzniku republiky.

Nicméně asi ne všem Nepálcům se tento stav zamlouvá. Během naší cesty jsme se při každé možné příležitosti ptali lidí na jejich názor na politiku a směrování země. Jejich odpovědi byly téměř identické: Ve vládě komunisti, v opozici komunisti. Dělají si naschvály, a tak jsou tu často volby. Já se o politiku se nezajímám, volit nechodím. Jsem buddhista, říkají muži v hinduistické zemi. Největší problém? Indie si nárokuje Chitwan. To se nám nelíbí.

Chitwan (podobně jako Himáláje) je jednou z nepálských turisticky velmi exponovaných oblastí. Leží v jižní části země, s pralesy a divokými zvířaty, za kterými se tam pořádají výpravy. Jde ale rovněž o území, kde žije převážná část Indů, a zřejmě z tohoto důvodu má Indie o tuto část Nepálu zájem. Svoje tendence nejspíš podporuje i finančně, protože právě Indie byla současně jedním z největších poskytovatelů peněžní pomoci po rozsáhlém zemětřesení, které Nepál zasáhlo v roce 2015. Bylo nejsilnějším za posledních osmdesát let. Naměřené hodnoty tehdy ukazovaly 7,9 a 7,3 stupňů Richterovy stupnice. Postihlo velkou část země, zemřelo při něm téměř devět tisíc lidí, a přes veškerou finanční pomoc z celého světa se s následky potýká dodnes.

Množství veřejných budov stejně jako rodinných domů, historických objektů nebo míst je stále poškozených, některé nevratně. Milion lidí tehdy zůstal bez střechy nad hlavou. Největší problém je, že seismologové jsou si jistí, že další zemětřesení, o síle až 9 stupňů Richtera přijde. Jen se neví kdy.

Obnova jde i přes obrovské finanční prostředky, které Nepálu kromě Indie poskytlo třeba Japonsko, Čína, USA a další země, velice pomalu. Z celkem čtyř miliard dolarů, které mohla nepálská vláda použít, se jí podařilo vyčerpat asi jen miliardu. A jak nám prozradil místní taxikář, který se stal současně naším káthmandským průvodcem, korupce je v zemi obrovská, a na obnovu země jde jen malý díl. Jeho slova jako by potvrzovaly i útržkovité zprávy, podle nichž peněžitá pomoc obyvatelům do některých odlehlejších končin Nepálu nepřišla ještě ani v uplynulém roce. Vládní pomoc měla činit asi 1800 dolarů, tj. přibližně 180.000 nepálských rupií.

Jen pro zajímavost, nový dům se pohybuje v cenách od sto tisíc dolarů výše, což v přepočtu znamená několik milionů rupií. Hledala jsem i na nepálských realitních webech pozemky a byty. Ceny bytů jsou téměř totožné s domy a nejlevnější pozemek, který jsem našla za 60 tisíc rupií, byl kus silnice.

Poměrně tristní situaci nám popsal i mladý muž Tse-Ring, který nás doprovodil do svého rodného městečka Kodari. Leží přímo na hranici s Tibetem (v současnosti ovšem u nepálsko-čínské hranice) v nadmořské výšce 2300 m.n.m., a kdysi sloužilo jako začátek transhimálájské cesty pro karavany, směřující do Lhasy. Původně v tomto městě žilo kolem dvou tisíc lidí, dnes je takřka neobyvatelné. Když jsme do něj přijížděli, bylo to jako přijet do válečné zóny.

Tse-Ring o svůj dům přišel úplně. Několikatunové balvany, padající z hory nad městečkem během zemětřesení, ho vzaly s sebou. Odškodnění? Dle Tse-Ringa 500 US dolarů. To nejen, že nestačí na koupi nebo stavbu nového domu, to dlouhodobě nestačí vůbec na nic. Tse-Ring měl štěstí, že mohl odejít do Káthmandú, kde žije jeho příbuzný, který vlastní hotel a penziony, a u něhož může nejen bydlet, ale pro něj i pracovat. Žena od něj odešla, a tak jedinou nadějí, kterou žije je, že si našetří znovu na vlastní dům.

My jsme kromě následků zemětřesení v podobě rozbořených staveb a mnohde nefunkčních cest měli možnost zažít i část z aktuálního politického dění, protože aniž bychom tušili, ocitli jsme se uprostřed tzv. Primary Elections. Tedy komunálních voleb, které se konaly po dvaceti letech. Rok předtím se konaly volby parlamentní, které probíhaly po celý rok a Nepálci je hodně prožívali. Některé menšiny žijící v Nepálu je naopak celkem dost bojkotovaly a napadaly, protože požadovaly vlastní zastoupení v parlamentu.

Když jsme však viděli nadšení mladých aktivistů, nesoucích vlajky s portréty Lenina, Stalina, Maa, Marxe a Engelse, s rudými triky a hvězdami na prsou nebo vlajkách či plakátech, trochu nás zamrazilo. Přece jen máme poněkud jiné zkušenosti s politikou vycházející z politiky výše uvedených pánů. Ale kdo jsme my, abychom se Nepálcům pletli do jejich záležitostí? Byli jsme rádi, když jsme v jedné vesnici překonali jejich počáteční nedůvěru a mohli je fotit přímo uprostřed politického mítinku.

Zvuk ryčných skladeb z amplionů jednotlivých agitačních skupin nás provázel ve všech končinách, kam jsme zamířili a po dvoutýdenní masírce už nám spolehlivě drnčely v hlavách. Utéct se dalo jedině někam do hor. Náš let do Jomsomu byl ale zrušen kvůli nepřízni počasí, takže cesta k hranicím Mustangu, odtrženému, a stále ještě ne tak úplně cizím lidem přístupnému nepálskému „království“, se nekonala. Náhražkou byla Pokhara, letovisko, z něhož obvykle vyrážejí expedice směr Annapurna. „Připomíná mi to Špindl“, pravila jsem s jistou nadsázkou, ale zas tak moc mimo moje poznámka nebyla. Pokhara, respektive její modernější část, rozkládající se podél nádherného jezera Pheva, které odráží vrcholky pohoří Annapurna, je turistickým městečkem komplet. Bary, kavárny, diskotéky, množství obchodů s turistickými potřebami a oblečením… vše přizpůsobeno „západním“ výpravám a návštěvníkům. Na rozdíl od staré části, kam jsme zamířili, abychom zjistili, že tam lidé bydlí v původních dřevěných domech starých klidně i několik set let.

Z Pokhary jsme si dali alespoň malý trek do Australian Campu do výšky lehce přes 2000 m.n.m. Za výhledem na velehory, který se nakonec kvůli mlze nekonal. Ale i tak to pro nás byla dobrá cesta, při které jsme našli i onu tibetskou vesnici s klášterem, a místo velehor se pro nás stala odměnou možnost vstoupit také do areálu kláštera a fotit i uvnitř v budhistické svatyni.

Po cestě dolů nás neminula občerstvovací zastávka u ženy s dětmi, která měla ve vesnici malé… asi bychom řekli bistro. K té ženě nás dovedl průvodce, který s námi absolvoval výstup do Campu. Je to obvyklá praxe, kdy průvodci turisty zavedou buď ke svým příbuzným nebo známým, ať už na jídlo, nebo na drobné občerstvení. Systém, kdy si lidé takto pomáhají, mi byl hodně sympatický. Poté, co jsme se dovolili, fotili jsme ženinu dceru, odhadem asi dvanáctiletou krásnou dívenku. Nesměle se usmívala, ale i v jejích očích jsem zaznamenala touhu. Podobnou té malého chlapce z ulice. I ona patrně prožila alespoň malinký okamžik naděje, že třeba, když už ji fotíme, bychom jí mohli nabídnout vyhlídky na lepší život.

Ľubomírovi při vzpomínce na předchozí cesty fakt, že mladí lidé už nechtějí sdílet osud a život svých rodičů připadal zvláštní. Dříve slýchával: takhle žil můj děd, můj otec, já takhle žiju a moje děti budou taky.

Tohle se tedy mění. Děti a mladí lidé, nejen s rozvojem turistiky, ale i internetu a jiných civilizačních výdobytků, už chtějí jinou realitu. Ne se těžce dřít na malých políčkách, tahat těžké náklady v nůších a žít v chudobě. Touží po alespoň kusu toho, co mají jejich materiálně zajištěnější vrstevníci v některých bohatších částech světa. Realita je často ale jiná. Pro takovéto dívenky dost často velice tvrdá. Tou realitou jsou totiž dětské sňatky.

Státem zakázané, přesto tato praxe stále funguje. Rodiny mívají více dětí, než jsou schopny uživit, a sňatek byť velmi mladé dívky, někdy spíš ještě dítěte, bývá jednou z mála možností, jak alespoň trochu ulehčit rodinnému rozpočtu.

Ani by nás to nenapadlo, kdybychom na Durbar square v Káthmándú, což je největší náměstí v nejstarší části města, náhodou nenarazili na slavnost, velmi se podobající slavnosti Teej, při níž ženy oblečené do slavnostních červených sárí drží půst a oslavují boha Šivu v naději, že potkají vysněného manžela. Teej se však koná v srpnu až v září, my tuto zažili počátkem května. I zde však byly pouze ženy a dívky, mnohdy ještě batolecího věku, oblečené v červených sárí, bohatě zdobené šperky a sedící na koberečcích, obklopené mnoha dary a náboženskými předměty v podobě květin, ovoce, pečiva, vonných tyčinek, čaje atd.

Vyptávala jsem se, co je to za obřad, ale místní ženy vždy tak zadrmolily, že jsem nebyla schopna porozumět jim ani slovo. Ptali jsme se našeho káthmándského taxikáře, ale název této slavnosti jsme ani z něj zkrátka nedostali. Jen pro nás tehdy podivnou odpověď: teď už se můžou vdát. Když to dořekl, uchechtnul se.

Dost nás ta poznámka zarazila, nicméně jsme usoudili, že jde zřejmě o něco podobného jako náš křest, a že až jednou přijde ten správný čas, bude se moci děvče vdát už s požehnáním. Jenže mi to nedalo, a začala jsem zjišťovat víc. A výsledkem je skutečnost, že dětské sňatky opravdu nejsou „výsadou“ pouze muslimských zemí, jak se v současnosti hojně prezentuje, ale že se tento zvyk týká i Nepálu, Kambodži, Indie, Bangladéše… údajně až stovky zemí, kde buď věkové omezení pro manželství neexistuje vůbec, nebo jsou hojně udělovány výjimky. A někdy ani to ne.

Oficiálně je tato praxe v Nepálu samozřejmě zakázaná, ale jak známo, kde není žalobce, není ani soudce. A zkuste se něčeho dopátrat někde v odlehlé vesnici. Nakolik se brzký sňatek zamlouvá i dětským nevěstám, jsme bohužel neměli možnost zjistit, ale o postavení nepálských žen to leccos vypovídá. Stejně jako jen těžko dostupné informace o domácím násilí, nebo mnohé námi zachycené momenty, kdy muži postávali, posedávali nebo rovnou polehávali na ulicích, často ve veselém rozhovoru, ženy pracovaly, někdy velice těžce. Dobře to ilustruje i další Ľubomírova vzpomínka na venkovskou ženu, která denně vařila a holými předloktími drhla hliněnou podlahu, a přitom si pochvalovala, jak má skvělého muže. Každý měsíc jí prý dovolí hovořit s matkou. Sám chodil zalévat mangovníky do zahrady tak, že si sedl a díval se, jak na ně padá rosa.

Ale! Time is changing, praví klasik, a tvář Nepálu se mění také. Stejně jako postavení žen. I když jde zatím jen o ojedinělé příklady, objevují se.

Jednou z výrazných tváří ženské emancipace v Nepálu je například mniška Ani Chojing Drolma. Pod vlivem brutálního otcova chování se rozhodla stát se mniškou. Její zpěv v klášteře slyšel americký hudební producent, který se rozhodl jej natočit. Díky němu se z Ani stala světově známá zpěvačka, přesto stále zůstává zároveň mniškou a po několikaletém působení se stala také velvyslankyní pro Nepál za Unicef. Založila také nadaci pro nemocné s ledvinami.

Další význačnou ženou je dnes trailová běžkyně Mira Rai, která dětství strávila ve výcvikovém táboře maoistů jako dětský voják. Naštěstí pro ni, po uzavření mírového paktu a vytvoření republiky, se vrátila do rodné vesnice, kde ji přátelé vzhledem k její zálibě v běhu přemluvili, aby se účastnila padesátikilometrového trailového závodu po Himálájích. Účastnila se jako jediná Nepálka a současně jako jediná žena. Dnes je známou běžkyní a snaží se dávat naději i ostatním ženám v Nepálu.

Od roku 2015 je žena dokonce i ve vrcholné politické funkci. Prezidentkou se stala komunistka a feministka Vidjádéví Bhandáríová. Zdá se, že tedy i nepálské ženy mají šanci.

A samotná země? Především lidé z měst se přizpůsobují, ať už v tom pozitivním smyslu (rozšiřující se nabídka služeb a jejich kvalita) nebo v negativním (kriminalita, drogy). Tato „civilizovanost“ už ale zasahuje i do vzdálenějších oblastí, horských vesnic a zapomenutých končin, a přináší do silně nábožensky založené komunity nepálských lidí i určitou formu agrese a vychytralosti, která je sice primární pastí na ty „bohaté turisty“, ale v konečném důsledku může ublížit samotným Nepálcům. Držme tedy této zemi, kam většina lidí jezdí dobýt himálájské vrcholky světa, aby zvládla nejen přibývající turisty, ale současně i svoji vlastní emancipaci.